Paní Ivanka je anděl. Duší jistě. Pomáhá, kde může. Jenom ta křidélka se jí tak nějak zplihle třepotají v mlžném oparu toho nejsilnějšího taftu. Ať čechrá nebo fouká, natáčí či pomačkává, výsledek je vždy stejně ubohý. Křehké vlásky zřejmě znázorňují i jemnost povahy. Zkrátka, i kdyby se Ivanka snažila sebevíc, vykouzlí leda tak mírně nadýchaný bochánek, který během několika málo hodin splaskne a zbyde jen jakási pokrývka, bez známek života či nějaké drobné energie. A to vážně není spravedlivé.
Ivanka statečně proplula několika covidovými vlnami. Trápila ji pouze nemožnost nějakého minimálního kadeřnického zásahu. Šedivé odrostlé pěšinky zářily na přechodu výrazněji než reflexní pásky. Ofina padající do očí dramaticky zvyšovala možnost úrazu a zhoršovala orientaci v prostoru. Kolikrát ani neviděla na cestu.
A tak se stalo, že Ivanka začala snít o vlnách. O těch opravdových. Zasněně a lehce závistivě pozorovala paní v tramvaji, kterak se jí vlasy kroutí jako hadí ocásky. Obdivovala překrásné kučeravé prstýnky paní pokladní v supermarketu. Listovala internetovými stránkami, kde stačilo zadat to jedno tajemné slůvko, ono jediné a výjimečné, slibující záchranu, pomoc a řešení, minimálně dlouhodobé, když ne trvalé.
„Potřebuju trvalou!“ oznámila mi Ivanka vzápětí, jak povolila poslední vlna bezpečnostních opatření.
„Takové svěží, příjemné vlnky, ty by se mi líbily,“ zamrkala na znamení lehkosti požadovaných kudrn.
„Trvalou?“ zděsila jsem se. Skenovala jsem Ivančinu jemnou čupřinu nesouhlasným pohledem.
„Myslíte trochu zvlnit, aby se jakoby nadýchly?“ snažila jsem se o kompromis.
„Chtěla bych hezké přírodní vlnky. Spíš pevnější, abych si s tím nemusela vůbec nic dělat, jenom je prostě nechala uschnout. Aby mi to pořádně drželo!“
Zdráhala jsem se. Možná to vypadalo, že nemám pochopení pro andělské kučery, které si Ivanka skutečně zaslouží. Jako kdybych si nebyla jistá trvalou – a tudíž téměř věčnou – pravdou o kráse vln a jejich smyslu. Jako kdybych nečetla poslední články typu: Trvalá se vrací! Trvalá je zase v kurzu! Trendy trvalá!
Odešla jsem do zadní části provozovny pro košík plný malých plastových natáček.
„A nejsou ty natáčky až příliš malé?“ byla poslední slova paní Ivanky, než se celá akce spustila…
Trvalá, už ze své podstaty, dokáže změnit naše životy. Trvalá, aspoň nějakou dobu – trvá…
„Ono se vám to časem omyje. Ono to postupně povolí,“ horko těžko jsem natahovala huňatou beránčí koudel přes kartáč. Ivanka seděla v křesle a maličko se usmívala. Už zřejmě cítila tu proměnu. Na druhé straně zrcadla seděl anděl. Dočista kučeravý. Úplný – beránek boží. Také se usmíval. Jenom v koutku oka se mu zaleskla drobná slza. Asi od radosti.
