Nejprve stoupáte pomalu. Na podivném, svrchu ztvrdlém sněhu, do kterého se boříte jako do čerstvě upečené krusty delikátního sicilského zákusku. Už z dálky slyšíte její chrchlání. Výstražný sloup černého dýmu se valí po obloze a nenechá nikoho na pochybách. Hulí a čmoudí, nebere si servítky; jako stará herečka, která umí zahrát ještě dost dobré divadlo! Toto přirovnání vymyslel sám manžel v euforii, když zíral na Etnu z nedalekého bývalého amfiteátru.)
Všude kolem se válí černý popílek. Souvislá vrstva zakryla bělostný sníh. Kolik popelníků tady musela vysypat? Mafiánka jedna!
Výstup začal na předimenzovaném parkovišti, kolem desáté dopolední, kde nám oznámili, že pěšky nesmíme sami nikam. Leda jet lanovkou, která kvůli větru nejezdila, nebo si zaplatit odvoz s průvodci za nehorázné peníze. Ovšemže cena nebyla až tak tak nedosažitelná, ale potupný se jevil samotný výjezd v kabince! Někomu z naší skupiny. Mně ne.
„Co tady jako budeme do těch čtyř dělat?“ ptaly se nebohé pubertální děti. Dcera, organizačně zdatnější, navrhovala ústup s výhledy. Vrátit se pěšky do nejbližší civilizace.
V tu chvíli se kolem nás tetelila hustá mlha, která se snažila zakrýt špinavý sníh a všudypřítomné davy. Marně. Magická síla chrlícího vulkánu byla větší než jakékoliv obavy o číkoliv život. Trasa vedla pod lanovkou, což se mi jevilo jako dobré. Věřila jsem, že i ve velmi silné mlze budeme schopni rozeznat sloupky nad námi a rolbou rozježděný povrch pod námi.Snad pro lepší představu bych onu cestu přirovnala k rozbagrované šikmé ploše posypané velmi hrubou, až rustikální drobenkou, lehce připečenou.
Stoupání nebralo konce. Mokrý sníh se bořil stále hlouběji a výbuchy z dálky sílily. Dunění rezonovalo, až jsem klopila uši jak psisko na Silvestra a hledala vyšlapané stopy před sebou, abych je využila jako schůdky. Cesta se klikatila po svahu vzhůru a já jsem vzpomínala na nebožáky, které jsem už tolikrát viděla v televizi. Na ty, kteří nedokázali uniknout smrtícímu popelu a lávě. Třeba ti pod Vesuvem. V tu chvíli mi připadali skoro jako příbuzní – bývalí, samozřejmě.
Hustá mlha se začala protrhávat. V téhle výšce už jí slunce příliš dýchalo na záda – nebo šlapalo na paty. Již jsme byli tak blízko! Adrenalin některých členů naší skupiny stoupal! Můj ne. Najednou jsme se ocitli nad mraky. Otevřely se před námi nádherné dramatické scenérie a hned nejbližší vrcholek jako ledová hora zlákal jednoho člena naší výpravy, aby na něj vylezl a viděl ještě o něco lépe. Mě ne.
A pak jako kdyby někdo vyslyšel moji modlitbu! Pro její specifičnost a svéráznou jednoduchost ji zde nebudu vyzrazovat, ale zřejmě zafungovala – vypadalo to totiž, že už nepůjdeme dál! Z ničeho nic se vedle nás totiž zjevila jakási sportovně vyhlížející dvojice, vybavená a oblečená tak, že nebylo pochyb o její pravomoci. Okamžitě začala našeho člena, nejaktivnějšího výzkumníka přes vulkány, urgovat, ať okamžitě sleze, že to se nesmí a že je to opravdu velmi nebezpečné! Zvláště když nemá na botách ta speciální protiskluzová udělátka, která se nesmýkají! V tu chvíli bylo jasné, že absurdnost, s jakou strážci zákona trvají na předpisech, nám zhatí další výstup. Kvalita sněhu sice díky poměrně příznivé teplotě vzduchu umožňovala stoupání i klesání bez nebezpečí skluzu i v obyčejných pohorkách, jen s bořivým efektem, ale na zjevný odpor se v tu chvíli nikdo nezmohl. Mě začaly studit nohy.
Najednou se málem uskutečněný sen většiny z nás, ještě před chvílí na dosah ruky, začal hroutit. Tál jako láva, která se z nekonečných útrob země jen o pár stovek metrů dál valila neznámo kam.
Strážci zmizeli. Krása okolních scenérií smazala jejich stopy. Dokonce i moje počáteční nechuť drát se vzhůru k nebesům zeslábla. Snad proto, že už jsem si jako v nebi připadala. Přitom peklo bylo na dosah a erupce nablízku…
„Prosimtě, jenom támhle za ten kopeček, tam už to skoro nestoupá…“ hleděl na mě prosebně vulkanolog amatér.
„Říkals k lanovce, a ta už je dávno za námi!“
„Přece to teď nevzdáme, co ti zase je?“
„Asi se mi promočily boty…“
„Vždyť sem ti říkal, ať si je naimpregnuješ.“ V tuto chvíli se riziko erupce značně přiblížilo!
„Ale já je naimpregnovala, tím sprejem, co byl na botníku! Asi nefunguje!“
„Mami, myslíš ten zelený, co je na něm obrázek komára?“
„Bylo tam napsáno… něco jako outdoor?!“
„No, tak ten ti asi fakt fungovat nebude,“ dusil se syn smíchy.
Nejaktivnější člen výpravy informaci zpracoval v jiném formátu. Zažehla u něj výbuch, div mu hypotetická láva nelezla z uší.
„Panebože, to se mi snad zdá! Ty sis postříkala boty repelentem? Já se z tebe zblázním!“ hroutil se nebohý milovník sopek, vydán na pospas nedokonalosti vlastní manželky a nedostatku informací. Bohužel totiž ani on sám nevěděl, jak daleko je nejbližší sopečné divadlo.
„Mami, to dáš, aspoň nechytneš žádný klíště!“
„Ještě za támhletu zatáčku jdu a pak už se vracím!“ přimhouřila jsem oči a nastavila tvář slunci. Hřálo nádherně.
Tak málo stačilo, abych dopřála manželovi zažít pravé vyvrcholení výpravy. Kochat se zpovzdálí pohledem na ohnivé a žhnoucí magma, pulsující a divoké, vyvěrající z pekelných útrob do nové, jiné dimenze, sněhu. Souboj titánů! Oheň a voda, zima a žár. Dobro a zlo? Manžel a manželka… Úchvatný a nezapomenutelný pohled na magický gejzír!
Škoda, že ve skutečnosti nic z toho neviděl. Láva tekla na druhou stranu svahu a já odmítla absolvovat celý výstup ještě jednou, o kus dál. Ale proč se vydávat peklu příliš blízko? Není lepší raději zůstat v nebi? Tam, kousek pod mraky, těsně pod Etnou, a spolu? Co na tom, že máte boty ošetřené repelentem! Na takové ty domácí výbuchy beztak žádná impregnace nefunguje.
