Téma reklamace je mi blízké. Dokážu vyreklamovat kdeco. Příliš tuhé pečivo i přehnaně vyzrálý sýr. Nebojím se ozvat v restauraci nebo v penzionu. Umět se přihlásit a trvat na svých právech mi připadá naprosto zásadní. Vždyť jak jinak pomoci spravedlnosti, než ji beze zbytku vyžadovat?
Jenomže to, co se mi přihodilo včera, mě zasáhlo. Trýznivý pocit mě paralyzoval, jako když mi matka potají ustřihla cop. Nesnášela totiž vši. Nenáviděla jejich vyčesávání a pach odvšivovacích šamponů, a v důsledku nejspíš neměla ráda ani mě. Byla jsem to totiž právě já, kdo je pokaždé přitáhl ze školy. Bezmoc a bezpráví mě dočista pohltilo. Jako nějaký agresivní čistící přípravek v černém kýblu, který zrcadlí všechny moje chyby. Tehdy i dnes.. Muselo se to stát zrovna mně. Přitom já se vždycky tak snažila!
Dcera přišla, zkontrolovala prázdnou ledničku a posadila se na gauč. Některé vlastnosti člověk zdědí bezchybně. Pak vstala a celkem nečekaně se mi podívala přímo do očí. Prohrábla si přitom vlasy, což dělá ostatně dost často – proto se jí také ta ofina tak mastí. Ale to jí můžu říkat horem dolem, stejně mě neposlechne, stejně si bude dělat, co ona uzná za vhodné. Pak spustila.
„Ráda bych reklamovala svoje dětství!“
Ještě jsem neslyšela, že by se někdo domáhal zrovna takových práv. Jako kdyby mi oznamovala, že se rozhodla změnit identitu. Už nebude nosit mikádo s ofinou, protože zrovna tenhle blbej účes jí od malička doporučuju, samozřejmě, když má jemné vlasy, co taky jiného, jen kdyby si je pořád tolik neprohrabovala… Následovala minuta ticha. Ne však z piety ke mně, matce, nýbrž z údivu a neschopnosti mojí včasné reakce.
„Aha…“ odpověděla jsem po chvíli, na víc jsem se nezmohla. Cítila jsem jakousi zvláštní tíhu na prsou. Tušila jsem, že to nejhorší teprve přijde, a zdaleka nepůjde jen o prázdnou ledničku. Mateřská intuice mě nezklamala.
„Nepřipravilas mě do života. Nedalas mi dostatek podnětů, abych se rozvíjela. Myslím všemi směry… nepřihlásilas mě do skauta ani na žádný hudební nástroj!“ Po těchto slovech se dramaticky odmlčela, div že nevzala dvě pokličky, aby na ně do rytmu zabubnovala, poněvadž tohle byla velká chyba. Nedostatek s obrovským důsledkem. Celoživotní trauma nejspíš.
Vina a trest, kompletní balíček. Instantní podání, rychle rozpustné, k použití kdekoliv. Klidně doma v kuchyni.
Tlačím se s ostatními matkami, které to, stejně jako já, také nezvládly. Propadám se do pekla. Kousek za sebou vidím dokonce známou tvář, pane Bože, natahuje ke mě ruku, ale nemůže se prodrat. Aha, moje vlastní matka! Usmívá se a něco mi šeptá… V tom chumlu jí není rozumět. Každý se snaží obhájit, něco vysvětlit. Všichni argumentují a gestikulují. Zavírám oči. Přibližuje se, pokouší se mě obejmout? Ona? Najednou vidím něco, co mě vážně překvapí.
Stojíme všechny v řadě, jedna za druhou. Každá se otáčíme nejprve za matkou a pak za dcerou. Dlouhý řetězec vztahů, táhnoucí se až za obzor. Nekonečný cyklus cyklů, nesplněných požadavků a marných očekávání. Dá se z něj vystoupit? Nebo ho stačí jenom – přijmout?
„Mám tě moc ráda… promiň, že jsem tě nepřihlásila do skauta. Jestli chceš, koupím ti k Vánocům flétnu…“ zamumlám a odcházím raději do koupelny. Už to nemůžu vydržet. Potřebuji se dostatečně politovat. Sedím na vaně a dávám průchod emocím. Docela mi to jde. Potom se, samozřejmě v duchu, omluvím své mámě tam nahoru.
Zírám na sebe do zrcadla. Bože, já vypadám! V šuplíku pod umyvadlem vylovím starý odvšivovací hřebínek a bezmyšlenkovitě se začnu pročesávat. Dost to tahá. Kdyby se tak všechny špatný pocity daly vyčesat. Najednou mám pocit, že by to něco chtělo. Jasně, to je nápad! Nový účes! Nasadím brýle a začnu hledat obrázek na mobilu. Najdu krásnou fotku s blond barvou. Přesně takovou, jaká se mi líbí. Skutečně nádherný chladivý odstín! A ten střih! Perfektní!
Začnu znova a jinak. Nechám si odbarvit vlasy! Jenom se bojím jestli to vůbec někdo zvládne?!
