V době, kdy tenhle příběh píšu, se zaparkování v Dejvicích rovná výhernímu losu v tombole! Vím, o čem mluvím, jelikož na plese jsem byla minulý týden a z třiceti lístků vyhrál jeden!
Když přijedete autem, může se vám stát, že pocítíte frustrující pocit bezmoci v její nejčistší podobě. Marně budete objíždět blok domů, s hlavou zamotanou kolem dokola jako na pouti, a stejně nezaparkujete. Minuty poběží a nic. Žádný volný flíček! Nebo jen takový, kam byste se vešli leda s invalidním vozíkem.
„Promiňte že mám chvilku zpoždění!“ omlouvá se starší dáma, na kterou už pěknou chvilku čekám. Roztržitě žmoulá kabelku a tváří se jako nadšená, ale nesmělá dealerka psích granulí.
Chci ji rovnou usadit, ať se zbytečně nezdržujeme. Můj čas není nafukovací, bohužel. Jenomže paní se vrtí a neklidně poposedá. Každou chvilku kouká ke dveřím nebo na hodiny. Evidentně je něčeho plná. Jako kdyby měla něco na srdci. Nebo na jazyku. Nerada vyzvídám, ale v tomhle případě mi to nedá.
„Copak, někdo vás honí, nebo se jenom nemůžete dočkat, až budete ostříhaná?“
„Ale, kdybyste věděla, co se mi teď stalo. Tomu byste nevěřila… představte si!“ oči jí září, jako kdyby se v nich odrážely vánoční prskavky. Historka už se nedočkavě dere do dveří. Hřeben pročesává umyté vlasy pečlivě, ale svižně. Když se stanete součástí příběhu, nezbývá než se přizpůsobit jeho tempu.
„Máte na toaletě hezkou vůni! Tam mi nevadí, ale v autě ji nesnáším… normálně sem k vám jezdím tramvají, ale dnes výjimečně jsem si vzala auto,“ začíná příběh, který se musí vejít do třiceti minut, což je čas na ostříhání a vyfoukání krátkých vlasů. Teď už vlastně dvaceti, protože paní přišla pozdě a pět minut jsme prošustrovaly na záchodě.
„Víte, já nejsem bůhvíjaká řidička,“ ohlédne se na hodiny, „snad to stihneme?“ hledá kapesníček. Marně. Dostane ubrousek. „Ale jezdím ráda, to jo…“ krátce se odmlčí. Pauzu okamžitě využiju! Cítím totiž napětí, které kolem nás eskaluje. Na vnímání citových vibrací jsem expert. Snažím se být stručná.
„O kolik?“
„Trochu mi to vemte, já nevím…“
„U těch uší to takhle stačí?“
„Dobrý! Ještě je zima, tak ať to nepřeženeme… dneska se ale opravdu ochladilo! Nejhorší je ale to náledí, to vám povím…“
Tak – a teď jsem jí přetrhla nit, nabourala myšlenku a zpřeházela pěšinku.
„Takže proto jste dnes přijela autem, kvůli náledí?“
„Přesně!“ významně se odmlčí, asi aby lépe vyznělo to, co bude následovat.
„Prosím vás a neudělala byste mi to dobrý kafíčko, já jsem dnes nějak mimo, ještě jsem od rána žádné neměla, děkuju moc!“ rozverně si rukama načechrá zatím ještě zcela nehotový účes.
Kdyby se vám zdálo čekání na příběh paní, která přišla pozdě a chtěla jen krapet zkrátit, příliš dlouhé, klidně si mezitím uvařte kafe. Budete mít autentičtější zážitek! Navíc, buďte rádi, že předtím nemusíte hledat parkování v okolí našeho kadeřnictví. To byste to povídání nejspíš ani nestihli!
Dávám kapsli do kávovaru a připravuji hrnek. Možná trochu netrpělivě, přiznávám. Čas mě tlačí, teď už doslova tahá za pracovní zástěru, a káva se připravuje na můj vkus pomalu. Ale nedá se nic dělat. Mezitím juknu přes zrcadlo na paní. Vyndává z kabelky rtěnku!?
Zde je evidentní, že jakási relativita času existuje! Čas se odměřuje sám, zcela individuálně, podle toho, jestli spěcháte nebo se na něco těšíte. To zná každý od dětství. Navíc mi připadá, že se to s věkem zhoršuje.
„Já už vám to musím vylíčit… teda to kafíčko je vážně dobré! Představte si, že jsem dnes…“
Drnčí telefon. Pevná linka. Nostalgicky ji oprašujeme na starém kredenci. Nedá se nic dělat, malá chvilka zdržení, ne, opravdu, dnes už vám žádnou hlavu neostříháme, bohužel ani skulinka, moc se omlouváme, ne, nezdržujete, jasně, objednejte se online, také se těšíme!
„To je dnes blázinec, viďte?“
Pauza kvůli telefonu nás rozhodila. Nový začátek.
„Já zapomněla, kde nosíte pěšinku!?“
„Tady! Ne, počkejte, já myslím… víte co, udělejte ji kde chcete! Já jsem dnes otevřená novým zážitkům! Když už, tak už!“ směje se zákaznice, která sice přišla pozdě, ale musela si ještě odskočit a přála si kafíčko a jenom trošku přistřihnout, ale teď si uvědomila, že by uvítala i změnu. Zlehka našpulí rty a přimhouří oči. Možná se onu příhodu již brzo dozvím. Jen co zastřihnu vlasy kolem obličeje, načechrám bouli na temeni a protenčím kontury, jen co odmítnu další dva pány, to snad není možné!
„Vy tu dnes ale máte frmol. Člověk si ani v klidu nepopovídá, viďte?“
Už nechci ztrácet čas! Teď hned potřebuju vědět, co se té paní přihodilo! Nezapnu fen, dokud se to nedozvím! A taky že ne. Další zákaznice se urychlila, vystartovala s předstihem, div že nás nepředběhla! Časová pásma se nabourala. Splynula v nekonečný řetěz stříhacích okének. Jako z nějakého filmového týdeníku. Už blbnu. Pospíchám tak, že mě myšlenky předbíhají.
„Dobrý den, vůbec si se mnou nedějte starost, já mám dnes fůru času!“
Tak to vám závidím!
Fén hučí a zákaznice, která chtěla jen trošku přistřihnout a pak se odhodlala ke změně, drží v ruce hrnek od kávy. Usmívá se na sebe do zrcadla. Nový účes se pomalu rýsuje! Rtěnka ladí s kabelkou. Paní se vznáší samou radostí pár čísel nad křeslem. Aspoň už se tak nevrtí. Vypráví…
Já i slečna, která nepospíchá, konečně víme, co se přihodilo. Příběh se náhle rozbalil ve vší parádě jak role alobalu na melír. Třpytí se a blýská! Skoro nás oslňuje, jaké má grády. Takový krásný zážitek…
„Možná se tu staví, říkal…“ zapýří se ta, která právě prozradila své tajemství. Otáčí hlavou napravo a nalevo. Necvičí, jen se kochá!
Nový účes se vyklubal. Sám sobě se evidentně líbí! Ještě ofouknu fénem obličej, když v tom se otevřou dveře. Tentokrát nesměle.
Vejde ON. Elegantní fešák. Šum kadeřnictví se utiší, příjemný hluboký hlas promluví. Čas se na pár sekund zastaví, jako by úžasem škytnul!
„Já jen, asi nemáte chvilku? Jenom trochu upravit na krku? Jdu s pejskem kolem, napadlo mě, kdyby chtěla paní pomoct i vyparkovat. Je tam opravdu málo místa… počkám venku, krásný den, dámy!“
„Počkejte… já vás pustím, vždyť to je chvilička!“ nabídne se slečna, která má dnes fůru času.
Odraz v zrcadle se zachvěje. Zářivky úžasem zamrkají. Právě teď se projevila skutečná relativita času. Paralelní svět, kde čas a prostor nejsou konstantní! Stačí dobré slovo a místo se uvolní! Časová bublina vypluje na povrch a je tu. Šarmantní fešák se ukloní a poděkuje.
Inu, kdo si počká, ten se dočká. Aspoň u nás v kadeřnictví to tak někdy bývá. Ale na příjemné parkování v naší ulici můžete zapomenout. Takové zázraky se nestávají každý den. Bohužel.
