Když půst vleze do piva – nebo do kávy…
Takový půst vám může pěkně zamotat hlavu. Ono se zdá, že to nic není, pár dní si odpustíš to či ono, však to má jistě nějaký smysl. Ale jak ho najít?
Někdo možná namítne, vždyť to je běžná a v poslední době i trochu moderní záležitost. Třeba takový suchý únor. Bere se jako očista organizmu, jarní úklid těla i duše. Dokonce existuje i light varianta, připomínající půl – nebo čtvrtmaraton. Takzvaný přerušovaný půst. Prostě se nějakou dobu postíte a za pár hodin proces přerušíte, abyste po nějakém čase opět úspěšně pokračovali. Zdá se mi to celkem milosrdné a hlavně praktické.
Například takový běžný katolík, který se postí, si odepře nějakou běžnou normální neřest. Kupříkladu cocacolu nebo alkohol. Možná i něco horšího. Třeba internet! Běžný katolík běžně hřeší, což je normální, a proto si na Popeleční středu, kdy končí masopustní veselí a začíná doba čekání na Velikonoce, dojde do kostela pro znamení, že prach jsi a v prach se obrátíš. To aby si uvědomil, jak ten čas letí, že tu holt nebude věčně a že by za sebou měl nechat nějakou pozitivní stopu. Pak si může ťuknout na popelem označené místo, většinou čelo, a zatváří se trochu smutně (chápe, že to působí jako klišé, ale stejně neodolá). A zamyslí se, co letos vybere. Jak na sobě bude pracovat? Aby to zas nepřehnal, aby vybral něco, co ho úplně neohrozí, ale přece jenom trošku zabolí, aby ten kříž – nebo řekněme křížek – vlastně unesl.
Když je křesťan mladý, má více energie. Zpravidla si odřekne něco náročnějšího, dynamičtějšího; s postupem věku ale síly ubývají a co má člověk každý rok vymýšlet? Někdy to sklouzne ke klasice. Jenomže odřekněte si maso, když už jste poloviční vegetarián. Nebo si zakažte sladkosti, když už i tak vnímáte bílý cukr jako slabší heroin. To ať si každý posoudí sám.
„Už víš, co si letos dáš?“ zazní tradiční otázka v období, kdy se zpravidla ona problematika řeší.
„Nevím,“ odpoví ten, který se ještě nedokázal rozhodnout. Snad už přemýšlí, jaká existují postní jídla, on, který se před nedávnem v rámci domácího kurzu vaření pro vdovce (pochopí jen ti, kteří četli předešlý příběh Kdo je připraven, není zaskočen) specializoval na hovězí vývar. Stal se z něj vyslovený odborník. Vařil ho již třikrát.
„Mohl bych se naučit i nějaká ta postní jídla, co myslíš?“
„Klidně.“
„Myslíš, že jsou nějak specifická, chci říct, jako složitější na přípravu?“
„Ne. Jsou jednoduchá. Hlavní smysl půstu je odříkání ve prospěch rozvoje ducha. To bys měl zvládnout.“
„Možná bych mohl udělat zeleninový vývar.“
„To klidně můžeš,“ odpovím a postupně se smiřuji s faktem, že od teď už zřejmě, co se vývarů týká, budu ve své vlastní kuchyni jen pomocný personál. Obávám se, že nezůstane jen u polévky. Cokoliv totiž nově zvládne, pokládá za svoje. Jako že je na to v rámci rodiny největší odborník.
„Tak co si teda letos dáme?“ zazní smířlivě, s lehkým náznakem otázky.
„Já kafe. To je asi nejtěžší.“
„Hm, tak já si dám pivo, to je taky nejtěžší…“
Ano, někdo letos položil na oltář odříkání metu pro něj nejvyšší. Neodvažuji se srovnávat, ale, v jistém ohledu, co se náhražek týká… jak poměříte vinný střik a meltu?
Ovšem na druhou stranu, všechna ta sebezničující, mnohdy až drastická omezení, celá tahle čtyřicetidenní túra má své pauzičky. Nedělní přestávky, aby to obyčejný běžný křesťan do Velikonoc vydržel.
Jenomže občas se vyskytne někdo, kdo si pravidla vyloží po svém. Stačí, když se v sobotu večer ocitnete na koncertě v jakési útulné hospůdce. Piva se kolem vás vznášejí nad stoly jako postní poslové. Lákají. Vysloveně inspirují. Někoho…
„Pivo je přeci postní nápoj, tekutý chléb… vařili ho i v klášterech, už od středověku, nemůžeš si zakazovat něco, co se připravovalo speciálně pro tohle období, to nedává smysl…“
„Ale hlavně, sobota večer, po západu slunce, to už je kamaráde vlastně neděle! Historicky a biblicky vzato…“
Informace podaná ve správnou chvíli na správném místě. Vždyť dodnes není zcela jasné, jak to s tou sobotou, která už je vlastně neděle, opravdu bylo. Ale že se na to upozornilo až teď, pozdě večer, kdy už si kávu rozhodně dát nemůžu?!
Bezva. Moje empatie vůči okolním lidem se plácá na dně malého půllitru. Už čtyři dny jsem neměla ani jedno kafe!
Jenomže, co je vlastně smyslem půstu? Přeci nějaký ten duchovní růst a nemyslet jen na sebe. Neužírat se a být citlivý vůči ostatním lidem. Takhle uvědomělá se cítím teď, v sobotu večer, kdy všichni ostatní už slaví neděli. Nedokážu se bohužel povznést aspoň kousek nad pivní pěnu a napojit se pozitivně na lidi kolem sebe. Připadám si jako to nejvíc leklé pivo, navíc nealkoholické, které už nikdo nechce. Přitom já jsem půst dodržela, já ano!
Tak proč se cítím tak špatně? Proč závidím tu pohodu a radost svému manželovi, který porušil, ale chová se mnohem lépe a přátelsky. Vlastně křesťansky? Na rozdíl ode mne, nabručené a zapšklé. Já už si kafíčko večer dát nemůžu, ale a on si pije ty svý pivíčka a tváří se jak na svatém obrázku.
Ten naproti mně s rozzářeným úsměvem už je evidentně napojen. Září z něho radost a porozumění. Dává na odiv svoji postní energii a raduje se z neděle, která bude trvat ještě dost dlouho. Nejmíň do zítřka.
