Blog

Rodinné plánování je užitečné. Těšit se na dovolenou, společně vybírat hotel nebo penzion, surfovat po internetu, vyhledávat nejlevnější letenky… Pokud se ti dva dohodnou, mohou se u toho i radovat. Nebo tetelit. Spolu i individuálně. Jsou ale věci, které se v manželském páru předem až tak neřeší ani nenavrhují. Raději se o nich moc nemluví, protože se na ně zkrátka připravit nedá. Nebo jsem si to donedávna aspoň myslela.

„Tak mě napadlo, kam budu chodit na jídlo, až zůstanu sám… jako až mi umřeš,“ poznamenal manžel a narovnával si při tom příbor.

„Do menzy!“

Přiznám se, že mě tato informace poněkud zaskočila.

Navíc svoji novou teorii pronesl ve chvíli, kdy se neslo na stůl. Lépe řečeno, kdy jsem já osobně nesla na stůl mnou uvařený pokrm. Slušnou porci domácí vyvážené stravy, plné kvalitních bílkovin, včetně čerstvé zeleniny a několika málo nezbytných sacharidů. Navíc trochu tatarky, dokonce!

„Nedávno jsem šel kolem a vidim cedulku, že vaří i pro veřejnost, tak mě to zaujalo!“ Opravdu to takhle řekl, jako kdyby se nechumelilo! Usmíval se na růžového lososa a u toho mě málem pohřbíval. A navíc vzápětí přišel s další důležitou informací.

„Jenomže kluci v hospodě říkali, že to tam zdražilo,“ pokračoval v načatém tématu. „Včera to tam zrovna probírali. Tvrdili, že už se menza dneska nevyplatí. Prý to vyjde v hospodě skoro nastejno. Chudáci studenti, viď?“

Naštěstí mi ve zbytečně rychlé reakci bránilo sousto ryby. „No, a jak to teda hodláš řešit?“ utřela jsem si pusu od tatarky, když jsem konečně mohla polknout nejen lososa, ale i svůj nevyřčený komentář. „Tak to vážně nevím,“ posmutněl, aniž by jakkoli zaregistroval emocionální vlnobití v mém nitru.“ Neumím vařit, no, nějak nebyla příležitost, nebo spíš potřeba…“ konstatoval a u toho si přidal zelný salát s koprem. „Možná bych se to ještě zvládl naučit…“ Zřejmě teď, na prahu padesátky, pocítil blížící se dech stáří. I ten salát si nabíral s jakousi náhle nalezenou nesamozřejmostí, která mne dojala. Najednou jsem si ho živě představila, jak na internetu sám a bez pomoci hledá funkční a přehledné recepty a topí se v nepřehledném množství videí. Viděla jsem, jak bezmocně přemítá, kolik že je špetka a jak moc má tu cibulku trýznit, aby byla správně orestovaná. Co a v jakém množství přesně pod ni dát? Jednou to už zkoušel, vařit. Dětem kaši k večeři. Byla dobrá, knedlíčková.

Cítila jsem, že ho musím hned teď a tady nějak ukonejšit. Vlít mu do žil trochu optimismu.
„Tak třeba umřeš první ty…“

Než mi došla absurdita mé útěchy, reagoval tak, že mne náhlý záchvat lítosti přešel.

Takové rodinné plánování je užitečné. Kdo je připraven, není zaskočen! Příští víkend zahajujeme domácí kurz vaření. Možná manželovi sepíšu i speciální kuchařku. Pro vdovce. Přece jenom – jen já vím nejlépe, co má rád a co by mohl být schopný zvládnout. Já se o něj postarám! Zajistím chod věcí po svém odchodu! Zejména hlavní chod! Samozřejmě i polévku a možná i dezert. Nehodlám riskovat, že můj vlastní vdovec jednou prošustruje všechny peníze po hospodách a klidně si přivodí žlučník. Nebo děsně vysoký cholesterol.

A ještě k něčemu jsem dospěla: kdo odejde první, vyhrává! Ono vařit pro jednoho není nic extra.