Jak jsem začala psát první fejeton
Tak to bohužel nedopadlo! Jsem zdrcená a patří mi to. Představte si, že několik let, no dobrá, tak dva roky, píšete povídky a složitě je komponujete do funkčního celku. Paralelní kompozice. To je ten odborný výraz! Jenomže pak je konec. Řeknou vám, že se jim to momentálně nehodí. Takže se nikdo nic nedozví. Nikdo nikomu nic neodpustí, protože nikdo neví, že ten někdo existuje. Tudíž mám oprávněný důvod osaměle držet smutek. Truchlím už pět hodin a bolest se nezmenšuje. Počkám do zítra. Snad mě něco napadne.
Ráda bych vysvětlila, co se vlastně přihodilo. Abyste mě pochopili. Protože sdílený smutek, poloviční smutek, nebo tak nějak se to myslím říká.
Zkrátka, v každé povídce se někomu přihodí něco jiného, pokaždé někde jinde. V takové jedné sbírce povídek nahromadíte spoustu zápletek a vyústění! Něco jako koš plný osudů a point – a mně se troufale zachtělo je pěkně propojit, poskládat. Samozřejmě překvapivě a dramaticky! Bohužel se mi to vymstilo. Kdo chce víc, nemá nic! Prý jako když pejsek a kočička vařili dort! To mě ranilo. Nejhorší, co se vám může stát – někdo vás kritizuje a vy tušíte, že má pravdu…
Tak, teď už víte, co mě včera postihlo. Jenomže včera bylo včera a dnes je dnes. Co vás nezabije, to vás posílí! V tu chvíli padlo rozhodnutí. Že to nevzdám. Myšlenky mi drancovaly mozek. Klid ani uvolnění nepřicházely. Ono se člověku těžko spí, když nad sebou vyslechne takový hrozný verdikt. Šup s tím do koše! Nevydáme! Odsouzen! Noc to byla dlouhá, i ráno. A pak jsem jako vždycky vyrazila do práce…
A najednou mi to došlo. Nic se od včerejška nezměnilo! Dvaadvacítka jela jako každý den kolem Hradu. Cesta na Prašný most klouzala jako vždycky, když je náledí. Mlžný opar nad Dejvicemi se třpytivě rozpouštěl pod lednovými paprsky, stejně nesmělými jako včera. Uf. Takže i kdyby mi včera napsali, že moji knihu berou, stejnak bych dneska v tramvaji hloupě civěla do mobilu jako všichni a stejnak bych uklouzla na tom pitomém chodníku, kde chodí tak málo lidí, že ho nesypou – a vůbec nic by nebylo jinak. Jenomže, jak jsem tak najednou ležela na chodníku jako kdyby se mi tím zajiskřením moje noční myšlenky poskládaly. Ta nejodvážnější se oddělila a osamostatnila. Natáhla ke mně ručičky jako malé dítě, když se chce pomazlit. Byl to on, nesmělý a rozcuchaný. První nápad na fejeton. Strčila jsem ho do kapsy a utíkala do práce. Aby na mě zákaznice nečekala!
„Co děláš?“ ptal se mě večer manžel.
„Čtu si, jak má vypadat správný fejeton.“
„A co budeš dělat pak?“
„Pak ho napíšu.“
Chci to jako na fotce
Zákaznice, která si poručila účes jako na obrázku, je hotová. Při troše fantazie – nebo z dostatečného odstupu – je předloze částečně podobná. Vezmu fén a ofouknu ji od vlasů. Pro jistotu namířím i na obličej! Připadá mi to praktické. Svěží vítr dokáže odstranit chlupy, stres i napětí. Někdy.
Momentálně se ovšem nepohne ani vlas. Takové je tu ticho. Stojím za jejími zády, ruce v bok. Žena si právě nasadila brýle a překvapeně hledí do zrcadla. Já koukám na ni. Tyhle okamžiky plné adrenalinu miluji! Ruská ruleta! Zhroutím se já nebo ona?
Všechno to začalo naprosto nevinně; jako vždycky, jako už tolikrát! Obyčejným obrázkem. Fotkou v mobilu.
Zde bych chtěla zdůraznit, že v zásadě nejsem proti. Pokud zákazník, zpravidla muž introvert, nedokáže vyjádřit svoji představu o vytouženém účesu slovy, nic proti obrázku. Mrknu se a vidím! Ale proboha, moji milí, mějte s námi trochu slitování, buďte soudní! Vyslyšte protistranu! Pokud si ovšem nedáte poradit… pak se aspoň nedivte!
„Já bych to chtěla takhle!“ zapitvořila se zákaznice s odrůstající, vyšisovanou tmavě hnědou barvou. Na obrázku se usmívala mladá, krásná a hlavně blond herečka s nádherně lesklými a hustými vlasy. Rozdíl nepatrný, ovšem zásadní.
„Akorát vzadu to chci delší a vepředu kratší. Nesnáším, když mi to leze do očí! Ale tu barvu chci takhle světlou! Studenou, ale ne zas moc. Možná nepatrně teplejší, ale ne úplně medovou. Už se nemůžu dočkat, tahle se mi moc líbí, máte doufám přesně takovou?“
Zde bych upozornila na jeden malý nešvar. Přineste si fotku, klidně i video s přesným postupem. Nic proti novým technologiím, jděme s dobou! Pokud ovšem předložíte návod a zároveň dáte dvacet pět jiných požadavků, které se od zadání liší, stává se ona předloha jaksi zbytečnou, lépe řečeno nepoužitelnou.
„A tady, vidíte, u těch uší bych to potřebovala pěkně sestříhat, víte jak? Mně to jinak nesluší; jo a tady nahoře prostříhat. Ale ne těma zubatejma nůžkama, to nechci! No, snad to zvládnete…“ Naléhavost a intonace, s jakou instrukce přicházejí, mi duní v uších.
V tomhle okamžiku bych se nejraději zastavila a dala si čas na znovuzískání sebekontroly a na nějakou krátkou relaxaci. Možná by stačilo dechové cvičení či nějaká jednodušší pozice jógy, asán mrtvoly třeba. Prostě bych se vydýchala a nabrala síly k dalšímu vyjednávání, protože po těchto několika větách již pozná každý zkušený odborník, co bude následovat. Ale to by se muselo jednat o natáčení reportáže… V každodenní práci předejdou tomu nejhoršímu – tragickým koncům – jen ti neodvážnější. Včas, tedy ihned, zákazníka i s fotografií v mobilu vymanévrují ze dveří. Prostě ho neobslouží. Samozřejmě klidně nebo jen za použití minimálního násilí. Bohužel o tomto způsobu řešení mohu referovat jen teoreticky; jak asi tušíte, k takovému kroku jsem se zatím nedopracovala. Ale každodenně se přesvědčuji, že k tomu budu mít ještě dostatek příležitostí…
To, co následovalo, není třeba podrobně rozepisovat. Možná jen několik drobných komentářů, které mi utkvěly v paměti a určitě takhle pěkně pohromadě vyniknou:
Doufám, že to nebude žluté!
Moje sousedka říkala, že se nosí spíš studenější odstíny.
Viděla jste tu moderátorku na Nově? Ta to má hezký!
Radši u toho nemluvte, ať mi to nepokazíte!
Poslední moment bych zvláště vyzdvihla – jediný, kdo neustále hovořil a přidával nové požadavky, byla adeptka na blondýnu.
Vy mi to stříháte i vzadu?
Teda ten váš fen je nějaký silný, snad mě nechcete odfouknout! (hurónský smích)
Nemám ty konce moc žluté?
Celý proces trvá několik hodin. Moje hlava připomíná lak na vlasy postavený na kamna – aerosol bublající těsně před výbuchem. Také všechny nástroje poblíž vibrují a vydávají varovný signál. Mikroskopické částečky kosmetických přípravků se shlukují do šiků – a já…můžete, prosím, pochopit, že právě začínám mít všeho dost? Couvám jako býk v aréně! Beru do ruky elektrický strojek. Nasazuji nástavec, první, který mi padl do ruky… Co na tom teď záleží? Zatúruju. Přistoupím k blondýně se žlutými konci a nekompromisně se jí zahledím do očí. Není důležité, co říkám, ale co si myslím!
Jestli se vám to, paní, nelíbí, nezbývá, než tohle – zdvihnu strojek a udělám gesto, které vyjádří vše. Nechápu, kde se ve mně bere ta drzost, ta odvaha! Usmívám se na ni a nabízím rychlé řešení! Zbavím ji zničených konců, a to definitivně! Dokážu to! Strojek neohroženě vrčí a blondýna se žlutými konci ječí. Jednou rukou ji držím za pačesy, aby mi neutekla, druhou ostře zajíždím hluboko k hlavě. Nekompromisně kosím jako kombajn! Vříská, sotva ji udržím. Nechutné žluté chomáče padají k zemi… Osvobozující pocit!
Z rádia zní instrumentálka, něco jako Sedm statečných.
A realita? I tentokrát vyhrála zákaznice. Dostala slevu. Odchází s „krásnou duhovou“ blond a já běžím na záchod. Terapeuticky vykřikuji neslušná slova do mísy a u toho je rovnou splachuji. Pro jistotu, aby se mi v salonu nějak nepomnožila. Protože kdo by chodil ke kadeřnici, která mučí zákazníky a navíc jim nadává? Stačí, že už víte, co si u toho všeho myslím…
„Děkuji, rádo se stalo, přeji pěkný den, tak zase někdy příště!“
