Dnes se cítím báječně. Asi jako psík, kterého právě podrbali za uchem a který už za chvíli dostane milosrdnou injekci. Poslední granule před odchodem, škoda jich, už je ani nestihnu strávit, natož vyloučit, a to prý je v nich o deset procent proteinu více než obvykle. Jdu, ale nevnímám okolí, už to nedokážu.
Oči si zvykly ostřit jenom na jednu vzdálenost. Krátký úsek mezi stolem s papíry a počítačem, dál nedohlédnou. Veškerá budoucnost se vymazala, nenávratně zmizela v koši. Ten už se také vysypal. Neexistuje nic než strašlivá a děsivá přítomnost, zabalená ohavnou haldou začmáraných archů. Papírů, do kterých se píšou odpovědi testů. Za předpokladu, že člověk ví, co a kam. Pokud se v tom vyzná. Nepoplete, nezazmatkuje, když se mu papíry nezamotají nebo neslepí. Když se nepřehlédne. Nejvíc září malá, černě vybarvená políčka. Křičí: ,,Ne, já ne, já to nejsem!” Vzdávají se, ony nepatrné černé díry do vesmíru, které mohou ovlivnit vše, ale žádná z nich si není zcela jista. Nikdo zde zatím nezná jasnou pravdu.
Čekají, až budou ozářeny vševědoucím zdrojem, jedině on pozná, kdo bude odsouzen! Sesazen nebo dokonce vyřazen!
Padnou různá obvinění, stačí i pouhý chybný záznam. Systém je neoblomný. Nemá slitování.
Minuty utíkají, závodí s dlouhými nekonečnými větami, jejichž obsah je rafinovaně zamaskovaný, perou se s rovnicemi, které pozřely zlomky i procenta a pro jistotu samy sebe převedly do absurdních jednotek. Možná se zamaskovaly do imaginární slovní úlohy, která jen předstírá, že je slovní, ve skutečnosti v ní figurují jen samá čísla s mnoha desetinnými čárkami a neznámými a známými, i když nikdo neví, čí jsou to vlastně známí…
Body se kácejí, padají zemi, i já se skládám…
Poslední pokus nanečisto. Strategie tří úloh! Vím, co vím! Proč se tolik třesu? Dýchám! Osm nádechů a osm výdechů pomáhá proti stresu, takže funím a otírám si zpocené ruce do kalhot.
Moje kalhoty jsou čisté, i ruce jsem si umyl na záchodě, jasně, jsem vysprchovaný, čistý, použil jsem i deodorant. Moje čistá duše tuší, že to nedopadne.
Co mi zbývá?
Cítím se báječně. Jako pes, kterého podrbali za uchem a hodili mu klacík do téměř zamrzlého rybníka. Právě se ocitám na hraně ledové kry, podlamuje se pode mnou.
„Aport, jen plavej, to dáš!“ volá táta, ,,však je to jenom JAKO!“
„Jako?“ Ale mně se to zdá tak SKUTEČNÉ!
,,Utíkej, běž, to zvládneš!“ křičí máma.
Rozhlížím se kolem sebe a vidím další nebohé psíky. Je nás tu celá třída ustrašených ratlíků. Všichni opravdoví a čekající na své, možná poslední, JAKO.
V tu chvíli mi to dojde. Klíč k řešení. Zhluboka se nadechnu a zakroužím hlavou. Na jako testy se
převtělím do jako – namachrovance a jako – génia!
Ta představa mě pobaví. Modrý plášť supermana mi vlaje na ramenou, vlasy se proudem energie a napětí vytrčí po vzoru nadšeného Einsteina. Výraz v obličeji je k nerozeznání od rafinovaného pohledu Indiana Jonese. Myslím, že nos se zaostřuje ve stylu animovaného Dutošvarce. Jsem originální a geniální sloučenina. Jedinečný a hrdý deváťák. Jdu psát! Opravdově, ale jenom JAKO, prostě – NANEČISTO.
